O mně
Kdo jsem a jak jsem začala cestovat s dietami...
Vítám vás na svých stránkách.
Jmenuji se Markéta, ráda cestuji svobodně, levně a zajímavě. Miluji dobré jídlo, Španělsko, zvířata a krásy přírody.
Díky svým 15letým zkušenostem nejen s bezlepkovou dietou, cestováním a životem v zahraničí a překonáváním svých strachů, pomohu i vám usnadnit cestování a sžívání se s dietami a jejich opatřeními. A to i pokud chcete vyrazit sami a je na dietě i vaše peněženka
Dnes s těmito omezeními cestuji sama a s klidem, jenže ještě před pár lety jsem si něco takového nedokázala ani představit…
Diagnóza = začátek konce cestování..?
Když mi před 15lety diagnostikovali celiakii, myslela jsem si, že ten rok pro mě cestování za hranice skončilo navždy. Když jsem se s dietou a jejími omezeními seznamovala viděla jsem vše černě a měla za to, že pro mě veškerý normální život skončil.
O něco později jsem měla vždy na svých vícedenních výletech po Čechách další zavazadlo se svým jídlem a základním náčiním navíc. O cestování mimo Čechy jsem si ale mohla nechat jen zdát, když jsem viděla, jaká je situace u nás a co vše musím řešit tady. Od kamarádů na výletech jsem si nemohla nic ochutnat a tak jsem vždy musela mít batoh se svačinou na celý den.
Do toho časem přišla i operace břicha a o něco později se přidala i další potravinová intolerance a s tím spojené další omezování v jídle. Jako studentka jsem měla hluboko do kapsy a veškeré finance pohltily dietní potraviny. V takovou chvíli na cestování vůbec nemyslíte.
Veškeré naděje na cestování se zdály být pryč. Žila jsem bez něj, a zdálo se, že mi nic nechybí…
Touha cestovat
Jenže časem se začaly probouzet myšlenky a nesmělé touhy vidět tohle a tamto. Nejdříve jsem je sama zadusila tím, že bych „tam neměla co jíst“, „jak se tam dostanu, když nemám nic našetřeno“, „nikdy jsem nikde nebyla sama, nevím jak na to..“, většina mých kamarádů byla buď zabraná do studií, už budovali kariéru nebo se začali usazovat a pečovat o děti, tedy neměla jsem ani nikoho, s kým bych na takové cesty vyrazila.
Časem ale touhy začaly sílit a tyhle negativní myšlenky se pomalu vytrácely, až jednou moje touha vycestovat a poznat svět přerostla všechna ta „jak?“, kterých jsem do té doby měla plnou hlavu.
Až jednou...
Prosinec 2018, Praha,
byl Štědrý večer a já jsem seděla v suterénním nebytovém prostoru někde v Dejvicích, který byl vlhký, temný a plesnivý. Po zdech lezly rybenky a pavouci, za zdí u záchodu byla krysa. „Paráda“. Seděla jsem u svého psacího stolu, kolem mě byla spousta krabic s mými věcmi a pytle s oblečením. Jediné, co bylo vybalené bylo kuchyňské náčiní, postel a zmiňovaný stůl se židlí. Kromě malé kuchyňské linky, které chyběla trouba a digestoř, a maličké koupelny, které zase chyběla pračka, tu nebyl žádný nábytek.
Seděla jsem u své štědrovečerní večeře, která byla letos poprvé ne moc slavnostní – těstoviny s kečupem. Cukroví jsem také neměla dodělané, sotva jsem se přestěhovala a doufala jsem, že je to moje přestupní stanice.. a to na velmi krátkou dobu.
Přemýšlela jsem, koukajíc se do talíře s těstovinami, co si v životě přeji, po čem toužím, co chci zažívat, vedle mě visela moje letošní Jantra. S tím, kde jsem se nacházela a co jsem zrovna jedla jsem měla za to, že se mi její plnění jaksi „zaseklo“, a nad mojí hlavou prolétalo další letadlo mířící na Ruzyň.
Volání Duše
V tu chvíli mi to došlo a moje nohy mě začaly silně svrbět… Hlavou mi proběhla myšlenka, že vlastně nemám žádné závazky – partnera nemám, pejsek je jinde, většina kamarádů řešila jen své životy a já mám věci už zabalené v bednách.
HA!
Můžu je vzít a přestěhovat je do skladu. Chtěla jsem si ihned vzít batoh a vyrazit na Ruzyni a tam se rozhodnout, kam pojedu, které místo navštívím jako první. Úplně stejně jako s výletem vlakem s kamarádkou z Hlavního nádraží ten rok, jaký název města se nám líbil, tam jsme si koupily jízdenku..
.. ale tentokrát bych jela sama.. a za hranice.. vůbec poprvé..
Wow, cítila jsem to vzrušení a nával toho, že to je přesně ONO, volání mojí Duše.
Rozhodnutí pro změnu, rozhodnutí pro život
Zkrátka, čas dozrál, pohár mé trpělivosti přetekl, pocítila jsem, že potřebuji v životě udělat velkou změnu, že potřebuju ZAČÍT ŽÍT, PLNIT SI SVÉ SNY, začít CESTOVAT a to hned! Už nešlo déle čekat.
Mým velkým snem bylo Norsko, ale líbilo by se mi i Španělsko, tam jsem taky moc chtěla, dřív jsem se učila španělsky, ale Norsko zvítězilo. A tak jsem začala pátrat.
Kolem mě nebyl nikdo, kdo by řešil něco podobného – diety, životní situace, sny.. Když už jsem překonala strach z cestování s dietami, objevily se jiné strachy, z jazyků, jestli budu lidem rozumět a oni mně? Apod..
Vůbec jsem nevěděla, JAK a ZA CO, ještě k tomu, když pojedu SAMA – protože čekat na někoho, že se mnou pojede a „zachrání“ mě, to jsem se také nemusela dočkat nikdy a navíc – já přece zachraňovat nepotřebuju, já chci žít a užívat si svůj život, tak jako to chceme všichni 🙂
Už nešlo déle čekat, věděla jsem, že pokud nic nezměním teď, budu se příští rok touhle dobou nacházet na stejném místě a bude to o ničem, ne-li horší.
Řekla jsem si DOST.
A tak jsem začala hledat způsoby…
Věděla jsem, že to změním a taky jsem věděla, že jdu vstříc mým dalším snům, cítila jsem to. Věděla jsem, že na tomhle místě s tímhle jídlem být za rok prostě NECHCI. Tu večeři jsem si schválně vyfotila. A taky jsem si vyfotila večeři ten samý den o rok později…
O rok později...
Prosinec 2019, Granada, Španělsko,
tohle město miluju! Jsem tu během svého života ve Španělsku, kam jsem se přestěhovala v září, už potřetí. Tentokrát zahajuji svoje pětitýdenní cestování, přála jsem si strávit tady vánoční svátky, poznat další skvělé lidi, nasát atmosféru španělských Vánoc a užívat si život a cestovat. Plním si tady svoje sny, konečně žiju svůj život naplno 🙂 cestuju sama a.. strašně si to užívám! 🙂
Kde je vůle, je i cesta.
Jak se říká, když něco doopravdy chceš, celý Vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit.
Překonání strachů aneb rozšíření komfortní zóny
Nebylo to hned tak růžové, byla jsem plná strachů, zejména při myšlence na let letadlem, což se nelíbilo ani mému ekologickému já. Cestou jsem dostávala do čumáku v jiných životních oblastech a situacích a zpětně jsem nesmírně vděčná, že se tak stalo, nebyla bych totiž vůbec šťastná a nedostala bych se sem.
Tedy moje startovní pozice byla následující: studentka, která má hluboko do kapsy, dvě potravinové intolerance a s tím spojené velmi přísné diety, plná strachů a otazníků, byť jsem měla za sebou x let jazykové výuky, maturitu z jazyka i jazykové zkoušky z vysoké školy, vůůůbec jsem si nevěřila, bála jsem se, že nebudu rozumět, myslela jsem si, že se nedokážu vyjádřit, že se někde ztratím, v té době jsem kromě dvou jednodenních výletů nebyla v zahraničí 10 let a už vůbec ne sama jako žena!
Věděla jsem, že musím skočit, jít skrz své strachy, protože jiná cesta prostě není, ty strachy tam můžou být vždycky, ale život je teď.
Sama se už dlouho věnuji seberozvoji a ze své zkušenosti vím, a tahle zahraniční zkušenost mě v tom jen utvrdila, že když se bojím, musím do toho jít, jít přesně skrz ty strachy.
Z této zkušenosti jsem si odnesla své motto: „Skoč, plavat se naučíš potom.“ A stálo to za to!
Jak říkám, nebylo to růžové a když už jsem se neprala se sebou, objevili se lidé, kteří mi pokládali podobně vystrašené otázky, které jsem zrovna překonala a vracelo mě to zpět. Před počítačem jsme v té době měla „náhodou“ motivační záložku: Pokud chcete vidět duhu, musíte se smířit s deštěm.
Také jsem zjistila, že podobné strachy a otázky má velké množství lidí.
Já jsem všechna ta omezení překonala. Našla jsem cesty a způsoby, jak se do zahraničí dostat, i když zrovna nechcete na dovolenou a nebo nemáte moc peněz. Naučila jsem se, jak cestovat bezpečně, jak řešit krizové situace v zahraničí (zdravotní, soudní), jak žít a cestovat v zahraničí a to s dietními omezeními a co nejnižšími náklady a hlavně si to užít.
A o to vše se s vámi ráda podělím, ukážu vám možnosti, podpořím vás a pomohu vám odbourat vaše strachy a ukážu, že s podobnými touhami v kombinaci s různými strachy, nejste sami a budu s vámi sdílet svoje cesty ke splněným snům ve svých článcích a e-boocích.
Baťoh se svačinou připravit, začínáme 🙂
Markéta <3
Zakladatelka projektu Bezlepkové cestování
