Dnešní článek by mohl mít taky podtitulek „z deníčku citlivé introvertky“ aneb něco z mého introvertního já.
Vidím to na ochutnávku ze života nás s bohatým vnitřním životem a hlubším vnímáním, mající zároveň svoje sny, které jsou za pomyslnou hranicí komfortu a dosavadních zvyklostí, mezi něž patří i sólo cestování, a nebo jen těch, kteří prostě ještě nemají podobně naladěný okruh kamarádů.
Výsledek je stejný: buď si to půjdu zažít sama a nebo budu sedět doma a snít o tom, jaké by to bylo, kdybych to žila…
„Výsledek je stejný: buď si to půjdu zažít sama a nebo budu sedět doma a snít o tom, jaké by to bylo, kdybych to žila…“
Volím možnost číslo jedna 
Společnost říká: Sama? Proboha, jen to né!
Není to tak dávno, co jsem o něčem takovém vůbec nepřemýšlela. Nejenom proto, že jsem na dietách, bezlepkové zejména, kvůli kterým jsem nepřemýšlela o cestování jako takovém a sama sebe se zaklela do života bez objevování světa, ale taky proto, že jsem vyrostla v prostředí, kdy „je blbý“ někam jít sama.
Bože.
Jo, ano, vážně.
Bohužel musím říct, že vím naprosto přesně, že nejsem jediná, kdo to takhle měl nebo ještě má.
V době, kdy mi diagnostikovali celiakii a s ní první dietu jsem asi o rok později nastupovala na gymnázium a to už je věk, ve kterém se chodí všude minimálně s kámoškou a to ještě pouze v případě, že zbytek party odpadne.
Tedy, není běžné někam jít sám a už vůbec ne sama, jako žena.
Což je sice hezký, ale to byste v patnácti nesměli být zakoukaní do kytaristy jedné kapely, která „hraje hrozně“ a kvůli tomu „jí vůbec nikdo neposlouchá“, taky proto, že „má fakt trapnej název“… co všechno je schopné přehlídnout a přeslechnout zamilované srdce. Věděla jsem, že jsem „trapná patnáctka“, fakt jsem si toho byla vědomá, ale nemohla jsem si pomoct. Možná to znáte.
Takže jsem čas od času po večeři vyrážela přes celou Prahu na koncert. Když jsem jela úplně sama, bylo mi fakt trapně. Jednou mě zachránil brácha, jinak bych tam nesměla, občas se mi podařilo vytáhnout ne moc nadšenou kámošku a často jsem si říkala: „Proboha, co tady dělám?“
Blbý mi to nebylo kvůli tomu, že někam jdu sama, ale že jdu sama, když se mi líbil a já se bála, že to zjistí bylo to v období čerstvě po šikaně a já si absolutně nevěřila.
Naštěstí jsem z toho vyrostla a vykašlala se na něco, co stejně nebylo pro mě.
Ono ruku na srdce, ač tam bývalo celkem dost lidí, většinou chodili na kapely, které hrály před nebo po nich. Ne, že by hrály zle, ale jak jsem tak pochytila, mezi fanoušky byli hlavně jejich rodiny (a jak jsem časem zjistila, u rodiny toho kluka jsem platila za „velkou fanynku“ – nééééé) a kamarádi ze střední, vzpomínající na staré dobré časy. Po mém vystřízlivění jsem musela dát za pravdu kámošce, které jsem odmlouvala a nechtěla to slyšet, ale…fakt na tu kytaru uměl hrát falešně, mělas pravdu, Kačko
Jak to souvisí se sólo cestováním? Čtěte dál 
Chceš to? Tak si proto jdi!
Takže, ehm, překonala jsem se a šla někam, kam jsem chtěla a tím to neskončilo, ba naopak.
Ono, když máte něco, co fakt chcete a musí to být tak silné něco, které přebije všechna „proč ne“, tak je vám úplně jedno, s kým jdete, ale nejdůležitější je, že do toho jdete.
„Ono, když máte něco, co fakt chcete a musí to být tak silné něco, které přebije všechna „proč ne“, tak je vám úplně jedno, s kým jdete, ale nejdůležitější je, že do toho jdete.“
Dalším na seznamu věcí, které jsem chtěla zažít, byl filmový festival v našem krásném lázeňském městě.
Nevím, jak vy, ale já jsem vyrůstala v prostředí, kde by se mi „něco mohlo stát“ téměř na každém rohu.
Nehaním to, je super, když někomu na vás záleží (když si vzpomenu na obří modřinu přes celé koleno, kterou jsem si v 17ti přinesla z majálesovského wohnoutího kotle, kde mě pogaři namáčkli na hrazení až jsem nemohla dýchat, tak se tomu přesvědčení ani moc nedivím.. :-D), a opatrnosti není nikdy dost, zvláště pak při cestování.
Ale když jsem si pak dělala vnitřní inventuru a přemýšlela, co bych ráda a kam bych chtěla, viděla jsem, že všude kolem mě spolužáci jezdili na vodu a na lyže, což sice nebylo něco, co by mě úplně táhlo, nicméně jsem vnímala, že bych taky někam vyrazila.
Jenže například na hory jsem se v dětství podívala maximálně tak na škole v přírodě nebo jednou v zimě s prarodiči, kde mi děda na procházce ve sněhu zpíval „Pumpa ztratila kalhoty“ a já jsem se jedno dopoledne přejedla jahodových bonbónů až mi bylo špatně. 
Milované hory
Co se hor týče, tak kvůli nim jsem byla trochu smutná, spoustu lidí kolem mě tam s rodiči jezdilo i na dovolené a já netušila, proč my ne?
Odrostla jsem ale na víkendových výletech v přírodě a v létě v okolí chaty nebo při pobytech u bratranců.
Světe div se, nestačilo mi to.
Když jsem byla menší, snažila jsem se něco naplánovat s kamarády, ale nevyšlo to. Nemohli, rodiče je nepustili apod.
Ke konci střední se to začalo lámat, to už jsem byla plnoletá a měla tu svobodu. Takže jsme kempovali na Mácháči a procházeli Kokořínsko, podívala jsem se do krásných Lužických hor a do Jizerek.
(A taky na Vranov na jeden „Summer camp“, kde současně s pobytem naší party probíhal záškolovák brněnských vejšek, což byl víkend ve stylu „nalož se do lihu a jeď“. Fakt věřím tomu, že jsem tam byla jako abstinentka jediná střízlivá a pamatovala si, co se ten víkend dělo :-D)
Ještě to ale nebylo úplně ono, pořád jsem jen s něčím čekala na druhé, až budou moct, jestli se jim bude chtít nebo „až potkám ty podobně naladěný lidi“.
A kde nic, tu nic.
Během vejšky se lidi odmlčeli. Často zavalení studiem, svými aktivitami nebo někteří i plánováním rodiny a rozjížděním kariéry.
Jednoho krásného dne jsem si uvědomila, že ta nespokojenost roste a pak mi začalo docházet, kam až to zašlo – více o tom v mém příběhu na stránce O mně.
Jak tedy začít cestovat sama? Celkem jednoduše:
1) bod jedna – musíte se správně nasrat.
Na sebe, na svojí situaci apod.
Věřte mi, funguje to skvěle.
Když něco chcete a jenom o tom sníte, jednou se podíváte zpět a zjistíte, kolik let uběhlo při čekání na „AŽ“, je vám do pláče a fakt se NASERETE, dovolte si to!
„Když něco chcete a jenom o tom sníte, jednou se podíváte zpět a zjistíte, kolik let uběhlo při čekání na „AŽ“, je vám do pláče a fakt se NASERETE, dovolte si to!“
Ve chvíli, kdy jsem se nasrala já, nejenže ten rok jsem odjela na týden do hor – sama, začala jsem si hledat práci v mém vysněném něžně drsném Norsku – sama, odjela jsem na pár týdnů do svého milovaného Karlovarského kraje – sama, ale taky jsem se přestěhovala do temperamentního Španělska – sama (viz O mně) a ten samý kalendářní rok jsem završila pětitýdenní cestou po Španělsku a Portugalsku, jak jinak než – hádáte dobře – SAMA! Odtud je i moje vysmátá úvodní fotka tohoto článku – z pláže
A víte co? Bylo to to nejlepší, co jsem udělala! O tom, co mi dává cestování jsem psala tady. Mám ty nejlepší zážitky, které bych doma na gauči nezískala.
A: blbý mi to rozhodně nebylo, blbější by bylo zůstat doma! 
Člověk by neřekl, co všechno dokáže jenom se „pořádně nasrat“! Ááách je to tak zdravý a potřebný.
Pak taky můžete jít, podívat se na sebe, co jste zvládli a překonali – ne s kým se můžete srovnat, ale že jste překonali sebe a svoje strachy. A to je skvělej pocit.
Čas plyne tak jako tak, je jen na nás, jestli například za dva roky budeme o dva roky zážitků bohatší, a nebo je prosedíme na gauči.
Znovu volím bod jedna, co vy?
Společnost tedy sice říká: „Né, sama né.“. Já ale říkám: Sama? Rozhodně!
Nasraní? A nestačí to? Dobře.
2) bod dva – začněte pomalu.
Taky jsem se nepřestěhovala do zahraničí ze dne na den.
Zmapujte si svoje okolí a podívejte se na to, která místa jsou vytíženější, abyste nebyli sami. Projděte si tyhle trasy a když se na to budete cítit, z cesty na chvíli sejděte, záleží na vašem orientačním smyslu.
Pointa je ta, že se tím pomalu osmělujete, jako když lezete do hodně studené vody (neplatí pro praktikanty otužování :-D), na kterou nejste zvyklý – někomu stačí chvíle než se do vody vrhne, někdo jde pomaličku a dýl si zvyká, někdo příště skočí po hlavě.
Všechno je v pořádku, jde o vás a je důležité, abyste se v tom cítili dobře.
U mě platí to, že čím víc ochutnám, tím víc chci
Děje se mi třeba i to, že si vyberu pěknou trasu na výlet, kam chci jít a říkám si, že by bylo super jít v nějaké partě a pak to vzdám, protože jsem si to cestování o samotě fakt zamilovala, když mi dojde, že chci jít jednoduše sama a být se sebou
Pro těžké extroverty je tu zase velká možnost po cestě natrefit na nějakou partu a k té se přidat nebo se domluvit na příště 
Funguje mi to skvěle a na své si přijde introvertní i extrovertní část mě – člověk nikdy neví, s kým fajn se na dalších cestách seznámí
3) bod tři – bezpečnost
Zvláště pro ženu a nebo kohokoliv, kdo jde sám do hor nebo jede do ciziny, je na místě bezpečnost.
„Zvláště pro ženu a nebo kohokoliv, kdo jde sám do hor nebo jede do ciziny, je na místě bezpečnost.“
Nabitý telefon, informovat třeba kámoše, kam máte v plánu jít a kdy se chcete vrátit.
Další věcí jsou odrazky nebo jiné reflexní prvky.
Já nedám dopustit na píšťalku – to je naprosto skvělá věc, která funguje mezinárodně – 6 krátkých písknutí a 1 minuta pauzy a pak se opakuje, dokud vás nelokalizují. Odpověď jsou tři písknutí, jakože vás slyší. Pískejte jen v nouzi, samozřejmě
Čelovka – nabitá, doplněné baterky, podle toho, jakou máte. To je taky naprosto skvělá věc a moc dobře vím, proč mě to k tomu košíku ve sportovních potřebách táhlo. Bohužel tenkrát jsem svojí intuici neposlechla a vydala se do Krkonoš bez ní.
Už to příště neudělám
Byl listopad a já na místě potkala pár lidí a že bysme druhý den mohli na Sněžku. První dva kilometry jsem lezla po čtyřech, doslova. Druhý děda mi na moje vyprávění odvětil – odtamtuď se na Sněžku neleze – to jsem zjistila taky, proč tomu tak je Nicméně, po té nejnáročnější části výstupu – jak jinak – začala padat mlha a my se museli otočit, zvedal se vítr a málem nám uletěla mapa. Už trošku zmrzlejší a nasranější jsme schovali mapu a šli „domů“.
Začalo se stmívat. Ehm.
Šli jsme z asfaltky na lesní pěšinu a svítili si telefonem. „Teď by se mi ta čelovka sakra hodila“ a v duchu jsem viděla ten plný koš v obchodě… Nakonec jsme až dole zjistili, že jsme šli korytem potoka v zimovišti zvěře, které tou dobou už mělo být zavřené. Někde jsme kompletně unavení sešli z cesty a ztratili se…
Když jsem se rozhodla, že jedu do Sierry Nevady, čelovka byla po tomhle zážitku to první, co jsem si koupila, a taky silnější kulich
Od té doby tahám čelovku všude, chápete, ne?
4) bod čtyři – kupte si mapu a choďte po turistických cestách.
Nejdříve po Čechách, viz předešlý bod. A pak, až se trochu oťukáte a zjistíte, že to sami dáte v pohodě, to samé můžete praktikovat i v zahraničí.
Jednoduchým tipem je, naplánovat si výlet „kolečko“. Tj. tam, kde vystoupíte, tam se zase vrátíte, tedy máte pevný bod, který už znáte.
5) bod pět – vykašlete se na všechny předchozí body o „pomalu, postupně“ a jednoduše skočte.
Kupte si jízdenku, letenku, stopněte auto a prostě jeďte, na punk, a vše řešte až na místě. Něco jako já a Španělsko, ač tam trošku plánování bylo, žádného průvodce jsem si ale nepřečetla, bydlení jsem neměla kde, nikoho jsem tam neznala a netušila jsem, že by v okolí mohli být i nějací Češi – fakt mě to nenapadlo a kvůli nim jsem opravdu do zahraničí nejela, žejo
Můžu vám zaručit, že díky tomuhle bodu budete mít ty nejlepší zážitky na celý život, když tomu budete otevření
Já vlastně nikdy necestuju sama. Vždycky s sebou mám kámošky diety, hlavně ta bezlepková chce být všude se mnou už 14 let a „díky“ ní je se mnou vždy i baťoh plný svačiny O cestování s dietami se můžete dočíst v dalších článcích.
Tak na co čekáte? Baťoh zabalit a vyrážíme! Jediná otázka: kam jako první?
P.S. vemte si čelovku …
Autorka projektu Bezlepkové cestování.
Už 15 let žiju, nejen, s bezlepkovou dietou, naučila jsem se s ní žít a cestovat, překonávat svoje strachy a plnit si svoje sny. Svým příkladem ukazuji lidem, že i oni mohou překonat svoje strachy, začít cestovat se svými dietami, bezpečně, levně i bez parťáků.
Více o mém příběhu si můžete přečíst na stránce O mně.